Dorazíš po stopách ve sněhu až ke skrýši pokladu?
Zimní prázdniny jsme jako děti pravidelně trávili na chatě na pomezí Javorníků. O sníh zde nebyla nouze, po pravdě řečeno, často ho bylo až moc. Ovšem přinášel jednu z našich nejoblíbenějších zábav – stopování. Jeden z party se vydal zimní krajinou a ostatní se jej po nějaké době vydali sledovat. Místní lesy byly protkané horskými loukami, krajina byla členitá, místo odlehlé, takže stopy se krásně sledovaly. I tak to v horské krajině nebylo až tak snadné. Tichý les, nikde nikdo – prostě dobrodružství jak má být.
Na stopovačku jsem si vzpomenul když byla na návštěvě Píďa (4) s bráškou. Zrovna se poprali se o jediný rampouch v okolí. Píďa jako starší a moudřejší ustoupila ale bylo nad slunce jasné, že od slziček ji dělí jen kousek. Naštěstí jsem na zahradě objevil ještě jeden rampouch. Ale jak to udělat aby vyvinula nějaké úsilí, než ho získá? Jistě, mohl jsem rampouch jednoduše utrhnout a dát jí ho. Ale to by by nebyla taková zábava. Navíc nějaká ta aktivita jí pomůže odvést myšlenky od té velké nespravedlnosti. Takže jsem jí s velkou slávou oznámil, že na tajném místě zahrady je ještě jeden rampouch, ale cestu k němu bude muset vystopovat!
Všechny křivdy světa byla rázem zapomenuty a Píďa dychtivě poslouchala, co že to vlastně budeme dělat. Poctivě si zakryla oči a čekala než jsem vyšlapal zahradou klikatou cestičku k rampouchu. Aby to neměla až tak úplně jednoduché, vedl jsem cestu přes klubko stop, které tam před chvílí zanechali s bráškou. Co vám budu povídat – vyrazila po stopě jako pravý ohař! Pochopitelně jsem musel s ní – protože děti si nechcou hrát – chtějí si hrát s VÁMI!
U změti stop znejistěla a chvíli jsme rozebírali, které stopy by mohly být moje, porovnávali jsme velikost její nožky a mojí obří ťápy. Nakonec se zorientovala a zcela sama našla správný směr. Já celou tu dobu čekal, zda ji napadne se podívat o dva metry dál a navázat na jedinou cestičku vedoucí do zahrady. Být tam Borůvka s Myškou, tak se na nějaké složité sledování stop vyprdnou, přeletí pohledem zahradu a zamíří rovnou na konec trasy. Ale Píďa je ale naštěstí poctivka poctivá, díky čemuž jsme si užili spoustu zábavy a radosti z objevování. Rampouch byl nakonec úspěšně odhalen aby byl o chvíli později neopatrně upuštěn na zem a roztříštěn na tisíc kousků. Což je přesně situace, kdy hra definitivně končí a musí nastoupit mistr provianťák s hrnkem teplého kaka a nějakou tou dobrůtkou.
Co budeš potřebovat
- Vhodnou zasněženou krajinu – úplně postačí zahrada
Jak na to
- Ve sněhu vyšlap cestičku
- Trasu vol dle vyspělostí dětí. Pokud máš v partě školáky, moc jim to neulehčuj. Ale obtížnost by neměla děti odradit.
Tipy pro tebe
- Cílem může být poklad, nebo jen samotné dobrodružství.
- Stopovačku použij jako základ delších her a úkolovek.
Napsat komentář