Na sochy

Kdo se první pohne, prohrává.

Pokud pořádně zavzpomínáte, určitě jste tuhle klasiku jako děti hrávali. Hra má mnoho variant – dá se hrát v místnosti, za pochodu, jako součást rodinných sešlostí nebo jen jako pohybová aktivita pro ukrácení dlouhé chvíle malým prťatům. A přesně tohle byl náš případ.

Prťata dostala pod stromeček kytaru. Jeden z těch hlasitých bazmeků, které Ježíšek naděluje dětem rodičů, kteří zlobili. Děti jsou z takových hraček nadšení – čím hlasitější projevy hračka má, tím větší je radost i četnost používání. Rodiče bez výjimky jejich nadšení nesdílí, a většinou tento typ hraček řadí k nástrojům zakázaných Ženevskou konvencí o zacházení s válečnými zajatci. To jak často se tenhle typ hraček objevuje pod stromečkem hodně vypovídá o škodolibosti vašeho příbuzenstva. Žádný soudný rodič, který si chce zachovat alespoň poslední zbytky nervů, by totiž své ratolesti nic takového nekoupil. Hračky jsou tak při nejbližší příležitosti nenápadně přesouvány k babičkám, tetám či darovány na charitu.

Jenomže, do té doby je třeba najít nějaké využití. Dle mých zkušeností, se rámus, který hračka vydává, dá přežít jen tehdy, je-li usměrněn nějakou hrou. Tak máte šanci alespoň na drobné chvíle spásného ticha, které vám umožní přežít to s relativně minimálními psychickými následky.

Takže když se Píďa (4) s Myšpulínem (2,5) vytasili s novým nástrojem zkázy, byla otázka – co s tím. Naštěstí si žena vzpomenula “Na sochy” – trochu jsme pravidla upravili a jelo se. První prtě dostalo kytaru, stouplo si na “pódium” a začal “koncert”. My ostatní jsme byli dav, který trsá do rytmu. Kytara je vymyšlena důmyslně – je úplně jedno, co se mačká – nástroj stejně dělá co chce. Naštěstí z ní vychází smysluplná melodie, na kterou se dá docela dobře tancovat. Po chvíli blbnutí zavelel dospělák “stop” a všichni museli zkamenět. Vzhledem k věku jsme nepočítali, kdo se nejdřív pohnul. Už jen ztuhnutí v divných pozicích bylo pro mrňata zdrojem obrovské zábavy. Upřímně nevím, co je na tom tak legračního, ale podle nadšeného smíchu našich prťat, nemohlo v té chvíli být nic vtipnějšího.

Pokud byste si chtěli zahrát původní variantu, zde je návod.

Co budeš potřebovat

• Nějaký zdroj hudby. Vhodný playlist na mobilu či MP3 přehrávač. Ovládáte-li hru na nějaký hudební nástroj, použijete ho – kytara či klavír tak najdou první smysluplné využití. Vy z movitějších kruhů pak nechte nastoupit domácí symfonický orchestr.

Jak na to

• Jeden z hráčů bude hru řídit. Jeho úkolem je spouštět a zastavovat hudbu a vyhodnocovat, kdo se první pohne. Hra začíná, když “diskžokej” spustí muziku.
• Jakmile se ozve hudba, ostatní hráči (3 a více) musí začít “trsat”. Čekají na okamžik, kdy diskžokej hudbu zastaví – v ten moment musí všichni ztuhnout v póze, ve které se právě nacházeli.
• Diskžokej hlídá, zda se někdo nepohnul. Jakmile odhalí sebemenší pohyb (stačí mrknutí), hra končí a provinilec dostává trestný bod.

Tipy pro tebe

• Hrejte na předem stanovený počet kol.
• Stanovte odměnu pro hráče s nejmenším počtem trestných bodů, nebo ještě lépe úkol pro toho, kdo jich má nejvíce.
• Hrát taky můžete bez stálého diskžokeje – tuto roli bude vykonávat hráč, který v daném kole prohrál.